Není tu žádný vnější pozorovatel

3. července 2017 v 15:52 | Míša |  Myšlenky
Život jednoho člověka si představuji jako jednu originální cestu, naprosto jedinečnou, která se nedá napodobit v celé míře. Je jen jedna. Jedna vedle milionů, miliard dalších, které se občas střetnou, ale za určitou dobu se zase oddělí. Některé z těch cest si jsou velmi blízké, běží souběžně vedle sebe, cestovatelé po obou z nich na sebe dohlédnou. Někteří cestovatelé mají raději písčité cesty, někteří kamenité, někteří mění v průběhu cesty názory na to, po kterých by měli či chtěli jít. Cesty se střetnou. Jsou tu nadále dvě; dva cestovatelé, cestovatel A a cestovatel B. Pokud cestovatel A na tu svou cestu zapomene a myslí si, že je tu jen jedna, v momentě, kdy se cestovateli B cesta začne opět rozdělovat, co zbyde? Jeden cestovatel, který si jde svou cestou a ten druhý, zmatený a zraněný, který ztratil pojem o té své.
Věřím tomu, že celý náš život spěje k uvědomění si cesty, po které kráčíme. Může být velkým bohatstvím, uvědomování si cest ostatních cestovatelů, ale abychom se jimi skutečně mohli obohatit, musíme si být vědomi bohatstvím naší vlastní cesty. Namísto zoufalého křižování ostatních cest, je tu jedna jenom pro nás, jedna zcela výjimečná, jedinečná. Stačí si jen uvědomit její hodnotu, stačí ji přijmout.
Život je neustálá práce na sobě. Procházíme zkušenostmi, z kterých se máme učit a i když se nám některé nelíbí, dávají nám právě tyto ty nejdůležitější impulsy, které potřebujeme pro svůj vývoj. Vědomě se jim bráníme, protože u nich zažíváme obrovskou bolest, ale tato bolest nás vede k uvědomění - uvědomění, které potřebujeme, aby naše duše mohla růst. Osobní zkušenost je totiž nenahraditelná.
Před čtyřmi lety jsem zde psala článek, ve kterém jsem říkala, že žádná z mých životních lekcí nebyla natolik rozhodující a silná, aby nějak zvlášť poznamenala můj charakter. Ty věci teprve přišly, další roky, s malými pauzami na oddych, avšak doprovázeny obrovskou frustrací a bolestí. Mé cesty se střetly s cestami jiných, ale jelikož jsem všechno vsadila na ty jejich, došla jsem uvědomění, jak lehce ztrácím tu svou. Ale o tom to je. Není tu žádný vnější pozorovatel. Jediný pozorovatel, který tu je, jsme my sami. Pozorovatel, který se probouzí díky uvědomění, pozorovatel, který jako malý hlásek žije v nás. Hlásek, který sílí, pokud mu nasloucháme, a ty bolestivé zkušenosti nás jednou donutí naslouchat…
Co mě bolí, co se neustále opakuje? Pozoruji sebe nyní, pozoruji sebe před lety a hledám, hledám příčiny. Jsem to já, ty bolestivé myšlenky? Pokud ne, proč mě napadají? Všechno má svůj význam. Čím více něco bolí, tím více možností mám. Možnost nahlédnout a uvědomit si podstatu té bolesti, který program ji živí? Pochopení cest ostatních je obrovské bohatství. Rozšiřuje totiž vnímání mě samotné. Nikdo ale nikdy nic nezískal tím, že se ztratil v někom dalším. Ztráta vlastní cesty bolí - ale bolí právě tolik, aby nám ukázala, jak moc je důležitá.
 

Silný člověk

23. září 2015 v 1:17 | Míša |  Myšlenky
Každý si ho představuje jinak. Mé představy se taky změnily a stále se mění - ani náhodou nelze tento vid považovat za dokonavý. Za tu dlouhou dobu od mého posledního příspěvku se opět stalo mnoho věcí; Některé jsem přijala s větší ochotou, u některých to bylo vcelku obtížné.
Kdo tu teď sedí před tím počítačem? Jsem to vůbec ještě já...?

Možná jsem jen holka, co si přes den klade zvláštní otázky
a v noci na ně nachází odpovědi...


Chtěla bych být Silný člověk...

Silný člověk si do svého života pouští méně silné lidi. Ne protože by je tam chtěl mít dlouho - On moc dobře ví, že odejdou... A že jejich odchod bude bolestivý. Přesto to riskne, neboť jen takoví lidé mu pomáhají růst. Silný člověk se tímto stává ještě silnějším, než je.
Silný člověk není bezcitný - Vše cítí tak živě, tak vášnivě... Dobré i to zlé. Vše prožívá naplno a z každé zkušenosti těží maximum. Často pozoruje dění uvnitř sebe a dokáže se nad něj povznést - Pakliže ne, je si toho vědom a pracuje na tom. Občas se potřebuje ztratit v sobě, aby se později mohl opětovně nalézt. Silný člověk si ale neuvědomuje jen sám sebe... Nechává si prostor i pro uvědomování si vnitřního světa ostatních bytostí. Neuvěřitelně ho každý nový objev fascinuje a chce ho zkoumat, dál a dál. Čas od času chce mlčet a jen poslouchat.
Silný člověk vyhledává výzvy, ať už vědomě či podvědomě, protože díky nim sílí. Je schopen hlubokých citů, milovat nezištně, vcítit se do ostatních a prožívat jejich emoce tak intenzivně, jako by byly jeho vlastní. Silný člověk si ale uvědomuje, že v procesu pomáhání ostatním nesmí ztratit sám sebe - neboť si je jist, že by tím napáchal více škody než užitku.
Má své morální zábrany, které ctí celou svou bytostí a nepotřebuje je před nikým obhajovat. Snaží se překonávat sám sebe, hledá své hranice, neustále hledá způsoby, jak se účinně vyvíjet - Zároveň ale ví, že progres musí jít vždy zevnitř. Silný člověk je vděčný za drobnosti ve svém životě, považuje si dobrosrdečných lidí a vyhledává kontakt s nimi. Rád se seznámí s kýmkoliv, je otevřen kontaktu s různými typy lidí, snaží se je pochopit a brání se předsudkům. Nenechá se často ovládnout prudkými emocemi, dokud on sám nechce. Občas se ocitne v situacích, ve kterých se prověří jeho charakterní a vyrovnaná osobnost.
Silný člověk není bezchybný... Někdy klopýtne, ale neztrácí dlouho svůj drahý čas sebelítostí. Silný člověk má čas od času obtíže být jen sám se sebou, protože si uvědomuje ze sebe příliš mnoho, avšak neutíká do bezduchých vztahů. Silný člověk...

Kdo je Silný člověk?

Hledání smyslu

26. července 2014 v 16:14 | Míša |  Myšlenky
Jaký smysl má život? Mají smysl činy, které nikomu nepřinesou nic dobrého? Jaký smysl má lidské štěstí, pokud vyprchá? Jaký smysl má život? Jaký smysl má život?


Jaký smysl má vztah, pokud v něm není hluboký pocit sounáležitosti?
Jaký smysl má přátelství, pokud nejsme schopni myslet na ostatní a pouze na sebe?
Jaký smysl má sebeobětování, pokud si ho nikdo neváží?
Jaký smysl má vyvíjení technologie, pokud nejsme schopni nejdříve vyvíjet sami sebe?
Jaký smysl má krásný zevnějšek, pokud je zkažený vnitřek?
A proč se vůbec klade takový důraz na vzhled? Proč???

Jaký smysl mají pózy, pokud jsme vevnitř stejně zcela jiní?
Jaký smysl má touha zalíbit se někomu, když toho někoho stejně ani nezajímáme?
Proč nás to vůbec zajímá, není to jedno? Nepodléhají snad názory lidí změnám jako aprílové počasí?

Jaký smysl má den, kdy jsme nepocítili štěstí?
Jaký smysl má být bohatý, pokud jsme stejně vevnitř chudí?
Jaký smysl má jídlo, kterého se člověk přejí?
Jaký smysl má hudba, která se oposlechne?
Jaký smysl má radost, která trvá jenom chvíli?
Jaký smysl má můj život pro někoho, kdo mě ani nezná?

Jaký smysl má hledání smyslu?
Jaký smysl má život, kterému smysl nedáme sami?
Jaký smysl má můj život, pokud v něm nevidím smysl?
Jaký smysl má život...?

A jaký smysl má tenhle článěk...?