Není tu žádný vnější pozorovatel

3. července 2017 v 15:52 | Míša |  Myšlenky
Život jednoho člověka si představuji jako jednu originální cestu, naprosto jedinečnou, která se nedá napodobit v celé míře. Je jen jedna. Jedna vedle milionů, miliard dalších, které se občas střetnou, ale za určitou dobu se zase oddělí. Některé z těch cest si jsou velmi blízké, běží souběžně vedle sebe, cestovatelé po obou z nich na sebe dohlédnou. Někteří cestovatelé mají raději písčité cesty, někteří kamenité, někteří mění v průběhu cesty názory na to, po kterých by měli či chtěli jít. Cesty se střetnou. Jsou tu nadále dvě; dva cestovatelé, cestovatel A a cestovatel B. Pokud cestovatel A na tu svou cestu zapomene a myslí si, že je tu jen jedna, v momentě, kdy se cestovateli B cesta začne opět rozdělovat, co zbyde? Jeden cestovatel, který si jde svou cestou a ten druhý, zmatený a zraněný, který ztratil pojem o té své.
Věřím tomu, že celý náš život spěje k uvědomění si cesty, po které kráčíme. Může být velkým bohatstvím, uvědomování si cest ostatních cestovatelů, ale abychom se jimi skutečně mohli obohatit, musíme si být vědomi bohatstvím naší vlastní cesty. Namísto zoufalého křižování ostatních cest, je tu jedna jenom pro nás, jedna zcela výjimečná, jedinečná. Stačí si jen uvědomit její hodnotu, stačí ji přijmout.
Život je neustálá práce na sobě. Procházíme zkušenostmi, z kterých se máme učit a i když se nám některé nelíbí, dávají nám právě tyto ty nejdůležitější impulsy, které potřebujeme pro svůj vývoj. Vědomě se jim bráníme, protože u nich zažíváme obrovskou bolest, ale tato bolest nás vede k uvědomění - uvědomění, které potřebujeme, aby naše duše mohla růst. Osobní zkušenost je totiž nenahraditelná.
Před čtyřmi lety jsem zde psala článek, ve kterém jsem říkala, že žádná z mých životních lekcí nebyla natolik rozhodující a silná, aby nějak zvlášť poznamenala můj charakter. Ty věci teprve přišly, další roky, s malými pauzami na oddych, avšak doprovázeny obrovskou frustrací a bolestí. Mé cesty se střetly s cestami jiných, ale jelikož jsem všechno vsadila na ty jejich, došla jsem uvědomění, jak lehce ztrácím tu svou. Ale o tom to je. Není tu žádný vnější pozorovatel. Jediný pozorovatel, který tu je, jsme my sami. Pozorovatel, který se probouzí díky uvědomění, pozorovatel, který jako malý hlásek žije v nás. Hlásek, který sílí, pokud mu nasloucháme, a ty bolestivé zkušenosti nás jednou donutí naslouchat…
Co mě bolí, co se neustále opakuje? Pozoruji sebe nyní, pozoruji sebe před lety a hledám, hledám příčiny. Jsem to já, ty bolestivé myšlenky? Pokud ne, proč mě napadají? Všechno má svůj význam. Čím více něco bolí, tím více možností mám. Možnost nahlédnout a uvědomit si podstatu té bolesti, který program ji živí? Pochopení cest ostatních je obrovské bohatství. Rozšiřuje totiž vnímání mě samotné. Nikdo ale nikdy nic nezískal tím, že se ztratil v někom dalším. Ztráta vlastní cesty bolí - ale bolí právě tolik, aby nám ukázala, jak moc je důležitá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama